Na knihu „Saturnin ve vrací“ jsem se opravdu těšil. Ovšem při jejím čtení mě mnohokrát napadlo staré přísloví o tom, když dva dělají totéž…

Přitom je vše na svých místech. Trochu naivní vypravěč, ironizující doktor Vlach, příslovími hýřící teta Kateřina, krásná slečna Barbora a poněkud nekonvenčně uvažující Saturnin. K nim se přidává nová postava strýce Františka a lehce upravená postava Milouše. Navíc se autor knihy, Miroslav Macek se opravdu velice důsledně snaží přizpůsobit svůj text Jirotkovu stylu vyprávění a jeho velmi osobitému humoru.

V čem je tedy problém? Když čtu Jirotkova Saturnina, je to návrat do doby, kdy podle mých představ život běžel volnějším tempem a místy mám při čtení pocit, jako by pokojem zněla tichá swingová hudba. U pokračování od pana Macka je to jiné. Příběh se na začátku kapitoly rozběhne tempem závodního běžce, aby se hned v dalším okamžiku zastavil a víceméně ocitoval pasáže z původního Jirotkova textu. Následuje další rozběh a po chvíli opět zastávka a vzpomínání. Tímto postupem se příběh vyčerpá a usne spánkem spravedlivých.

Postavy, které byly v původním Jirotkově Saturninovi živými bytostmi, se staly do jisté míry pouze herci hrajícími jim předem určené role. Dlužno dodat, že nové postavě strýce Františka se daří přece jen o něco lépe. Na rozdíl od ostatních není svázán původním textem a proto se mu dostalo mnohem více prostoru k samostatnému životu. Také Milouš, jehož do značné míry změnila jeho první láska, se má čile k světu. Ostatní se bohužel až křečovitě snaží neopouštět mantinely dané Jirotkovým textem.

Jirotkův Saturnin na rozdíl od toho Mackova jednoduše není o vzpomínání na to, jak to bylo vloni krásné, ale o tom jak je to krásné letos a co hezkého nás ještě čeká. Proto mám z knihy „Saturnin se vrací“ smíšené pocity. Čekal jsem od ní po přečtení jedné oslavné recenze mnohem víc. Co dodat? Snad jen toto. Na Saturnina nečekejte. Nevrátil se.