Lubomír Čevela

Podzim impresionista,
paletu si s štětci zchystal,
jeho barev světem,
šel jsem s Flexaretem.

Před zahradním záhonem
fotograf stál s Canonem,
jen ohrnul horní ret,
spatře ten můj Flexaret.

To jsi vytáh z Kovošrotu?
či letadlo z Aeroflotu,
přivezlo ti ten tvůj krám?
Jen se dívej, co já mám.

Samý čip a samý plast,
snímat s ním je jedna slast.
Dnes při slunce západu,
budu fotit zahradu.

Jeho řeč mně rozladila,
proto jsem se chopil díla,
starý stativ hliníkový,
rozložil jsem mezi slovy.

Také já to po svém zkusím,
trošku připravit se musím,
do večera času dost,
snímek bude jeden skvost.

Přišel soumrak klesla rtuť,
jen se příliš nezarmuť,
že ti chcípla baterie.
Můj Flexaret stále žije.

Třikrát cvak a všeho dost,
ty jsi ale divný host,
divil mi ten s Canonem.
Já když fotím tak honem,

celou kartu naplním.
Ale to já nemusím,
zněla moje odpověď.
Snímky budou, ne však teď.

Za týden je uvidíš,
fotím na film, to však víš.
Den s dnem splynul, my zas spolu,
sedíme u jeho stolu.

Bere fotky prohlíží je.
Jak je možné, že v nich žije,
celá moje zahrada?
Tvůj přístroj je záhada.

Koupit si ho také musím,
digitál už se mi hnusí.
Až Flexaret budu mít,
i mé snímky budou žít.

V přístroji, ten zázrak není,
odvětil jsem v okamžení.
Přístroj nemá vůli cit,
to se nedá nakoupit.

Nech si Canon, vždyť je skvělý,
ale sám Ti nenadělí,
to ty musíš více znát,
do svých fotek srdce dát.